V GETSEMANĚ. (III.)

Jak zneuctěný prapor strhaný,

jak život marně zmrhaný

tu ležel, obětovaný,

bezmocně, těžce, temně úpěje.

A potu, krve velké krůpěje

po bledém čele, skráních kapaly.

Jak bílí slepci ruce tápaly

po zemi, trav se marně chápaly.

A jako klenba nebes zbořených,

jak všechna bolest světů stvořených

a hříchů jich a neskonalých vin

spočíval na Něm černý, němý stín.

Šel starý čas a tlumě kročeje,

bez hlesu, bez účasti, dojetí

v dychtivém, věčně prázdném objetí

kams odnášel své bědné trofeje.

A chvíle za chvílí se sesmykla

mu s prstů sevřených a zavzlykla

jak vody ztracené a zanikla.

Jak sťaté stéblo, jako puklý kmen

na zemi v travách ležel vyvrácen,

od hlavy k patě až se chvěl,

jak vzlyk, jenž hrůzou oněměl,

jak nervy rozdrcených těl.

A země provázena lkáním vod

bezmocně, bezútěšně plakala,

jak osudy svých tvorů spřádala,

jak neodvratně padala

do prázdna, do temnot.

Konečně v dálkách jako v snách

svit slabý, potácivý po horách

nesměle bledou ruku vztáh’.

A ticho, dosud hrůzou křičící,

přervalo tupé, těžké úpění

a poklekajíc k zemi plačící

keř, stromy, trávy, tiché lupení

soucitně, s jemnou něhou pobožnou

hladilo rukou šerou, mátožnou.

Tu slabě pohnul se a pažemi

se opřel vrávoravou o zemi,

jakoby namáhavě zdvihal již

zpod nohou davů těžký kříž,

kamene náhrobního tíž.

A poklek’, slabý, vratký, nejistý – –

A vztýčil se – – A velký, v šeru stál – –

By v úžaslou noc, tichý vítěz, lkal:

Jdu k věčnu, věčný – – Odstup nečistý – –

Pro vytoužené, sladké objetí

všemocné lásky Jeho tajemné – –

Splývání všeho se vším vzájemné – –

Pro dílo životní a velký cíl

v rozdání smírném darovaných sil

radostno přinášeti oběti – –

radostno nekonečně trpěti.

Pro věčnost k věčnu – – Odstup ode mne.

A tehdy stín se zhroutil, k zemi pad’

jak s bílé skály černý vodopád

a rozplynul jak opar mlhovin

v modlitbách lesů, vrbovin.

A v záři luny umdlévající,

obrácen k svitu bledě mléčnému,

dík vroucí šeptal Nekonečnému,

že nedal klesnouti, že v rukách svých

ho zachytil a pevně zdvih’

jak prapor úzkostlivě vlající

nad puklou žerdí v divé vichřici,

se dal Mu vytrvat, dal zvítězit.

A když pak přišli kněži, lid

s provazy, pochodněmi, kopími,

jak hostitel jim vyšel vstříc

a pravil: Koho hledáte?

A jeho vážná, tichá, krotká líc

tak zazářila božstvím tenkráte,

tak zdál se vyrůstati před nimi,

že ruce chtivě vztažené

poklesly jako pozpřerážené,

že padaly jak sochy sražené.