V groteskním světle.

Široká, světelná záře se slila

nad krajem nemocné, sinavé země.

Večer je hasnoucí. Tesknota byla

na věcech kolem a ve mně, a ve mně.

Bylo jí tolik v barvách těch smytých,

ve stromech vztýčených do vzduchu ostře,

v tónech jen vzlyknuvších, jakoby skrytých,

nejvíc jí bylo ve mně, ve mně.

Jako kraj z ballady dávné, kraj bílý

v světle has' groteskním, pohoří hasla.

Jak cesta z ballady, kudy smrť v chvíli

pojede, sinavá cesta se třásla...

Napjal jsem sluch svůj, – jak jednozvuk hrůzy

vysoký, teskný tón much se třás' jemně. –

Used' jsem u cesty skončiv svou chůzi; –

čekal jsem, – a ta tesknota ve mně.