V HAVLÍČKOVĚ DOMKU.

Ovlhlý po dešti se Brixen v parách koupá,

až k horám dolina je jimi zavřena,

z koruny ořechu sem hořká vůně stoupá,

a uvnitř vykládá dobrácká stařena.

O vetchý okna rám se opřela má žena,

kams v dálku ztrativši se vroucím stesknutím,

babička mluví jen, a mluví zanícena

pro osud neznámý, jejž zná jen citem svým.

A v koutech zakletý se smutek volně houpá,

v nějž jako nad hrobem pár bílých lístků plá;

je klade za obraz krajanská úcta skoupá.

A venku v korunách dech větrný jak sténá,

stín bílý v okně vstal. Mně v duši napadla

květina zlomená, Julie usoužená.