V HLEDIŠTI.

Hrálo se v městě. Konrád hvízdal svadle,

šly stíny duchů v stolním prostěradle,

ve stesku svic,

jen soucit ještě znát bylo, že žije,

zněl každou chvíli řáhol s galerie

vždy víc a víc.

Jen to však bylo totéž jako včera,

že mámila nás parná atmosféra,

dech úst i těl,

a pohledem, jímž do naha se svléká

a jímž se vssává člověk do člověka,

zrak pohlížel.

A hudba také význam měla jistý:

flór kalný dáti řečem moralisty

a vzít jim hrot,

neb plna byla kluzkostí a fines,

a každý takt vždy nový trilek přines

co doprovod.

A hrálo se, byť Konrád hvízdal svadle,

i stíny duší přešly v prostěradle,

ve stesku svic,

přec hudba měla význam jiný zcela,

když zřela na se ženská, mužská těla

a zvala líc.