V HLOUBI TEMNOT.

Černavých větví již zakrývá clona

požáru příšernou zář –

zoufalec prchá v les pustý, – však ona,

drahá ta žena, zda v loktech mu skoná?

V patách mu lupič a žhář...

Zmrtvělou našel ji v planoucí chatce,

ji, svoji duši, svůj dech!

Zmrtvělou tiskne ji divě a sladce

k šílené hrudi a na křižovatce

propastí klade ji v mech.

Bezdechá půlnoc to v bosenském lese,

temno, jak balvanů tíž

svírá se vůkol a k nebesům pne se,

kde ani zásvit, clon skutých se děse,

nevplyne v truchlou tu výš.

Hvězdy jak vězni jsou v bezedné chmuře,

nebe jak zapadlé v hrob,

Bůh sám, jak ztracen v té utuchlé hůře,

neslyší, v mukách jak bezmocně zuře

zoufá si oň jeho rob.

Bezcestí kol! Kdež on břímě své složí

před vrahy v bezpečný krov?

U nohou propast a pod nimi hloží,

nad hlavou pusto a kletba má Boží,

v zápětí katanský lov...

Turků tam vřava – zde vlků zas vytí,

zkázy kol šklebí se kel!

Kdež dravý bol ten, v nějž zakleto žití,

vzteklicím ukryt, jež hrůzou se sytí,

v klidu by dobušil směl?

Dýše? jest mrtva? Ó jaký že bude –

jaký však byl její los?! –

Bouři mu v srdci, ať zlověst si hude,

kroť je a dráždi, ty mámivý blude,

lichoť a běsně mu hroz –

Marné to tuchy, ta ústa když něma!

Pečeť jich nerozlomí!

Čirá ta noc – ó že soucitu nemá,

nerozpne mrákotně nad čely dvěma

věčné tmy bezvědomí!

K bezduché v matném jak snění se chýle

v mrtvou on temnotu dí:

„Rci, mám-li umřít a s tebou té chvíle

utonout v bezdnu, kde nalezlas cíle

nic kde nás neprobudí?

„Ó, kam v to žití; v ten děs, tebe skrýti?

Usnu, ty pevně-li spíš...“

Jak po ní sáhl a chlad její cítí,

slyší hlas temný jak ze hrobu zníti:

„Dýku-li máš jen, vše zvíš!“

Zíral – a zřel jenom neproniknutý

příšerné temnoty val.

Vytasil dýku, jak povel chce krutý, –

blýskl se ve tmách jen hrot její kutý, –

stín jakýs v ruku ji vzal.

V duchovitou onu chvíli a stmělou

co se tam dělo to as?

Stín vrací dýku mu v pravici chvělou, –

děsno! on cítí zbraň vlahou a vřelou,

slyší pak jemný ten hlas:

„Umři! Nám skrytu ni útěchy není, –

taký to za mnou je los!

V noc tu tě zovu; jež bez probuzení,

však tuto dýku, z níž krev má se pění,

vláhou své odvety zros!

„Taký byl osud tvé zdrcené ženy,

jak osud tisíců žen!

Ó za ty skřeky, ten třas a ty steny

volá hrot dýky té zakrvácený:

Zločin buď souzen a mstěn!

„Umři! Již čekám! Však umři mi v boji,

ďáblů jenž ohromí vztek!

Ó všechen děs, vroucí v krve mé zdroji,

zná jej ta dýka, jen ona jej zhojí – –

umři co dýky té rek!“

Dozněl hlas v temnu, noc výjev ten halí,

v zem padla dýka i zní – –

hrot její soudný, jejž krev ženy kalí,

protkal půl světa, z ní pomsta se valí, –

očista rodí se z ní.