V HLUBINÁCH LESA.

Co na pokraji den a obetkává

i kmen, i listí žhavý slunce nach,

ó, jaká šeř tu posupná a tmavá

v těch mlčícího lesa hlubinách!

Na shnilém listí jak když Noc tu sedí

a v polosnách svou čeká hodinu,

stín se stínem tu splývá v tmě a šedi,

od větve k větvi pavuč táhne snů.

Je v dáli tam, kde s luhem hvozd se snoubí,

to jasného dne prouha bělavá,

či volným krokem do zamlklé hloubi

se žrece blíží bílá postava?

Vše sní a mlčí jako v krajích Smrti,

jak těžký příkrov na všecko by leh,

cit úzkosti i hlas ti v hrdle škrtí

a ve hruď zpátky tichý tlačí vzdech.

Květ nezáří tu, ptáče nezazpívá.

Zde není místa pro rozmar a smích,

zde, cítíš, smutek, tajemství se skrývá,

bol němých rtů, sen duší zamčených.

Jen pavouk tkáň svou nerušen tu souká

a můra krouží tichým letem svým;

slyš, nyní doupňák zasmušile houká,

jak žalmy kdos by říkal nad mrtvým...