V HLUBINÁCH MRAKŮ...

V hlubinách mraků, se stožárem bídy

na lodi ztracených můj národ hyne.

Do jeho srdce šlehly Eumenidy,

zmij zoufalství se k ňadrům jeho vine.

Ó jeden blesk jen, Bože Hospodine!

Nechť zazáří tvůj paprsk v noci strastí

a před námi se vrah náš bude třásti.

Slyš výkřik! Z hloubi duní prosba sterá,

a ty jsi hromům svým dal nyní spáti!

Slyš výkřik – světla blesk v to doupě šera

a sláva k nám se orlem zase vrátí,

zas naděj vzejde, jitra snové zlatí!

A ty přec mlčíš, nebesa jsou němá –

a lid můj v hoři již ni slzy nemá.

Jak Prometheus na skálu jsme vbiti,

jak Kristus volá k tobě naše bída –

jak Husův žár k tvým hvězdám žal náš svítí

a – ze všad mrtvá tiš jen odpovídá!

Ta kletby zrakem každý čin náš hlídá:

což spásy ve své nenajdeme hrudi?

Což naděje svit se v nás neprobudí?

Nač volat: „Světlo!“, ve vlastní-li duši

nemáme vzdoru, nových skutků zoři?

Jen jiskru jednu – ta nám světy vzruší,

jen heslo jedno – to zdi vrahů zboří!

A třeba sami na vzbouřeném moři –

ta síla vůle jako v bouři hromy

vesmírem zatřese a pouta zlomí!