V hlubině.

O krásná hloubi jezerná,

jak’s nevěsta to nádherná;

snoubíš se s nebem v jezérku,

kdy hvězd se šatíš do šperku.

Ty sbory vil máš k posluze,

zpěv rákosí, zpěv na luze;

veselý větřík odvane,

když v dumání tě zastane.

Vlas větřík tobě rozčeří

a vplítá kvítí v kadeři,

tu prchá zas, tu přiletí,

i pohádky ví zapěti.

V tvé oko plné důvěry

jsem zíral v strastné večery;

kdy větřík tebou nezmítal,

tvůj zlatý vlas jsem počítal.

Ó – po tobě kdo zatouží,

hloub, hloub se v tebe pohrouží:

spěch touhy tělo nabývá,

až luzná ňádra zulíbá.

Klam svádí oko níž a níž,

mníš, že jsi ráji klidu blíž,

už líbáš líce lunino –

ó hlubino, ó hlubino.