V hluboké noci.

Ta noc, ta dnes je jako moře,

tak hluboká a tmavá.

A v tmách tak těžce brázdy oře

loď, upomínka lkavá.

Dnes nezříti ni hvězdy jedné,

jen mraky bez měsíce.

Nic v dáli člověk nezahlédne,

v co ještě věřit více.

Má loď, ta pluje opuštěná

a nad ní táhnou mraky.

Kol hlavy jen to divně sténá

a v srdci, v srdci taky...

Já vzpomínám si na to ráno,

jak vypluli jsme spolu.

A dnes, dnes je už dokonáno,

tys musil v moře dolů.

My s paluby tě sami smetli,

ty drahý, mrtvý druhu.

A na mžik jen to vzplálo světly

a zazářilo v duhu.

A my si srdce z těla rvali,

my plakali jak děti.

A kolem obzor neskonalý,

že teskno pohleděti.

Kol večer padá, padá, padá

a moře řve a ječí.

A tam, ó tam ta hlava mladá –

A tma kol stále větší.

Druh za druhem se cestou ztrácí

a mizí moře u dna.

A jestli bouře zaburácí,

kam děje se loď bludná,

když vlna, bouř a vítr chvěje

zmítaným, křehkým ráhnem,

kde bez víry a bez naděje

ztraceni darmo práhnem.

Když nezříti ni hvězdy jedné,

jen mraky bez měsíce,

nic v dáli člověk nezahlédne,

v co ještě věřit více.

Nač ptát se, kde cíl plavby oné?

Noc jako moře tmavá...

A na té pláni v dáli tone

tvá drahá, světlá hlava.