V HLUBOKÉ TICHO VELIKÉHO OSAMĚNÍ.

Vím, že jdeš cestou lásky závratné se srdcem mým

v život, jenž podivně snad změní

vše toužené zachvěním osudným

v hluboké ticho velikého osamění,

že to, co cítíme ve štěstí zázračném,

i v přítomnosti snad je pouhým snem

a zítra bude žhavou bolestí,

vím, že je těžko srdce rozhořené

v klid nesmírnosti Výšin donésti,

bouřemi světa nezhašené,

však věřím, že mé lásky zář a chvění

v hluboké ticho vejde tvého osamění!

Já vím, až budeš naše drahé knihy číst,

mnou zbožně dotýkané,

že mnohý list

vstříc duší mojí tobě vzplane,

že ve stmívání svítivých

nalezneš odstín barvy komnat mých

a důvěrnosti klid,

že moře zjeví ti, kam sen můj nedospěl,

a němá noc, proč muselo tak být.

A vím, že kdysi smuten Beethovena uslyšíš,

jak onen div mým srdcem šel,

a potkáš se v něm se mnou zase!

Já budu srdci tvému blíž

než celý svět. A v nedostižné, divné kráse

spatříš své chvíle minulé,

na věky usnulé,

a sejmeš smutek s jejich křídel

a pošleš duši do obzoru dávných sídel

našeho štěstí: obestře tě jeho zazáření

v hlubokém tichu velikého osamění!