V hlubokém hoři.

Už jaro dýchá, země sluncem taje

a novým listem pučí tmavý les,

svit radosti se u vše vrací kraje

a v každém srdci ozývá se ples,

všem lásky teplo proniká až na dno

a cit jim blaží úsměvem svých krás:

jen dítě moje, v srdci Tvém je chladno,

a ze tvých retů – dýchá na mne mráz!

Svět omládlý juž květe kol a jásá –

a mně je líp, když toho nevidím,

mně oko s brvy jenom slzy střásá,

já lítosť mám, a na smrť závidím

všem lidem zde tu dětskou jejich radosť,

jež z ňader pryč jim zaplašuje trud,

když vím, že jed mou otravuje mladost,

a že jak žebrák proti nim jsem chud!

A v bídě té ach! proto jen tím více

jich ples mne sžírá němou bolestí,

a při shlédnutí andělské Tvé líce

tím v prach jen hloub mne rve mé neštěstí,

když musím zřít, jak v nadějí mých luhu

jen stará ležet závěj ostává,

když cítit mám, jak za jara mých druhů

má zima vlastní – teprv nastává!...