V HNÍZDO SE NEVRÁTÍŠ...

V hnízdo se nevrátíš, marně je stkáno,

paprskem marně tě budilo ráno,

marně ti větřík do peří dých’,

abys už rozhoupal sta zvonků svých.

Zhynul jsi ve vůni, záři a květu,

při travin šumění, jasu a vznětu,

jak by tak mnohý chtěl odejít z nás,

nepoznav sníh a nepoznav mráz.

Od rána k večeru až ve tmy nával

píseň jen jásavou světu jsi dával,

všemu, co dýchá a živo co jest

při záři sluneční, při svitu hvězd.

Kámen jsi hozený písní jen splatil,

všecko, co v hrudi měl’s, v písni jsi ztratil,

a když jsi umíral, v houšť jsi se skryl,

nikdo tvůj neslyšel poslední kvil.

Básníku, to je tvůj osud a úkol:

úsměv a štěstí a radost sít vůkol,

opuštěn, neslyšen umříti pak

jako ten toulavý, zpěvavý pták!