V. Hnízdo Sokolí

V klínu hor, kde černé bory šumí

po skalinách zpěv svůj dumavý,

v zemi, kde vše k srdci mluvit umí,

kámen dějiny kde vypráví,

ozvěna kde staré slávy dřímá,

zakleta v klid tichých údolí,

od Šumavy k horám Orlickým až

leží staré hnízdo sokolí.

Přitisknuto k tesům horských štítů,

v hromu třesk a v nočních vichrů let

hnízdo sokolí jak přední hlídka ční tu

nad propastí v cizí, chladný svět.

Odolalo bouřím po staletí,

vždy v něm sídlil nezdolaný vzdor,

po staletí hnízda toho děti

v svět se rozlétaly z českých hor.

Kolikrát nám hnízdo zapálili,

kolikrát je smetli do prachu,

kolik sokolů nám zardousili,

v posměch, k potupě i k postrachu!

Na Moravské Pole zavlekli je,

kde se Habsburk prvně pousmál.

Sokolí však hnízdo stále žije,

sokolí rod plemení se dál.

Sokola jsme zřeli vylétati,

k Bodamskému jezeru až vzlét.

V Kostnici ho umučili kati,

by se nikdy nemoh’ vrátit zpět.

Z plamenů však vzlét’ jak fénix zlatý...

Zas ho poznal jeho věrný lid.

Roj se vznesl z hnízda, pomstou vzňatý,

zkřiknuv: „Zabít, bít a neživit!“

Středověké nebe zatmělo se

mračnem sokolích těch perutí.

Ustrašené lidstvo zachvělo se

v bázni, bez dechu a bez hnutí.

Jak to v skalách naříká a hvízdá!

Slávy epopeje umírá...

Sokol jiný, z českého též hnízda,

v světa labyrint se ubírá.

Zákon bratrství a pravdy plamen

na perutích nesl v světa kraj,

v Nardenu až, opuštěn a znaven,

v klidu smrti našel srdce ráj.

Sokolí pak hnízdo osiřelo,

zdálo se, že zcela vymřelo.

Pod skalami dole neveselo,

smutek lidem padal na čelo.

Zas však sokol z hnízda vylét náhle.

„Nepopustíme!“ zněl jeho hlas.

České luhy, tesklivé a zprahlé,

po letech se zelenaly zas.

Jakou v Čechách vykouzlil nám změnu,

neohroženě a vesele!

Až pak Němci k Alpám u Brixenu

přikovali hruď tu z ocele.

Sokolí však hnízdo žije, žije!

Sokolí z něj stále vzlétá roj.

Nenávidí klec a křídly bije

na poplach: V boj, v starý český boj!

Bouř ať hřmí a vichry nocí letí,

na svět celý padá strach a děs. –

Všichni z hnízda, české země děti!

Naše bitva bojuje se dnes!

Dva nás vedou sokolové siví,

mladý však jich duch a jejich spár.

Z našeho jsou hnízda, z české nivy,

český plane v jejich zraku žár.

K nejkrasšímu leťme s nimi cíli,

v boj, kde o volnost se zápolí,

by nám zase Němci nezměnili

v klec to staré hnízdo sokolí!