V HODINÁCH MILENCŮ.

V hodinách milenců ať stichne všední vřava,

když oni umlknou, a k drahé hlavě hlava

se kloní v sladkých snách

a když on ptá se jí, zda v duši má jej ráda...

Nad hlavy blouznivé kdos hvězdnou peruť skládá

v milenců hodinách.

Tu víc a omamně a sladce růže voní

a slavík blouznivěj' a v touze zpívá o ní

a člověk k srdci sáh',

cos věčně svatého, co nelze pojmout řečí,

teď táhne nad zemí, všech písní píseň větší

v milenců hodinách.

Co sladké rozkoše, dech jeden všecku dává,

když na klín miláčku si milá usedává

a když ji k sobě stáh'

na prsa bouřící, na rozvášněná ústa

a ticho blouznivé když sladce kolem vzrůstá

v milenců hodinách.

Když muž smí ovinout svou ruku jí kol pasu

a cítit její dech a vůni její vlasů

a líbat v sladkých hrách

jí ruku, čelo, rty a touhy plný nésti

v hlubinách duše své to velké, svaté štěstí

v milenců hodinách...

Leč po dnech uprchlých jak nyní myslit na to,

když dávno umřelo, co komu bylo svato,

v života bludných tmách!

Jak asi oněm je, k nimž zoufalství se chýlí

vzpomínkou mrazivou v té sladké, krásné chvíli,

v milenců hodinách...