V HODINĚ POSLEDNÍ.

Hodina poslední – odbije dřív, než mníš,

snad dnes, snad za sto let, však vždycky nečekána,

na moři nesmírném jak nikdy netušíš,

kde kterou z vln tvá loď v hloub věčnou bude sklána.

Však náhle vzedme se té vlny mocný val –

a jako v zrcadle pak v jediné té chvíli

v ní všecko uvidím, co život kdy mi dal,

či po čem toužil jsem, co jenom snové svili.

Mé zlaté dětské dny ve starých zahradách

a písně matčiny a starosti mé prvé,

to cesta do školy a první před ní strach

a z prvních záští ran i první krůpěj krve.

A potom naděje s tím věčným čekáním

a se sny loučení a fádní prósa stará,

a jitra červnová a šera s klekáním

a plody jeseně a květů plná jara.

A přátel postavy, k nímž ruce své jsem pjal,

a vábné zjevy žen, o nichž jsem v nocech sníval,

a zákon práce pak, jenž svobodu mi rval,

i vzdory slabocha i žhavý vášní příval.

A v srdci zabolí mne každá láska zas,

při níž jsem trpěl víc, čím miloval jsem více,

a očí paprsky, zář vlasů, temný hlas

se s nimi objeví, sny staré šeptajíce.

V hodině poslední, v té chvíli, hrozné všem,

kdy vlna osudu mi zjeví ples i hoře,

jak zřel bych boží ráj mi bude – s úsměvem

to vše zas prožiji, než klesnu v hloubku moře.

A bolest loučení tak naplní mi hruď

a tma tak dusivá si náhle lehne všude,

že dřív než zavolám: „Ó žití, s bohem buď!“

mi pukne srdce mé – a na vždy konec bude.