V hodině půlnoční.

V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál

svou píseň tesklivou, nad mládí mrtvolou –

nad silhouettou střech když měsíc žlutý stál

a smutek vířil závratný mou lásky violou.

A byl jsem sám. Tma kolem tiše lkala...

vymřelou ulicí blíž přicházely stíny – – –

V samotách duše mé se bouře vztekle rvala

– s rukama spjatýma šly ve mně moje viny! –

Šly jedny s úsměvem – a druhé s chechtem v líci.

(Směs tváří bělostných i lebek setlelých!)

Ty jedny ospalé – a druhé věčně bdící –

jak lampy oltářní ve chrámech ztemnělých –

V hodině půlnoční jsem dlouho tehdy hrál

nad mládím svým, jež skonalo tak záhy,

a stíny tajemné jsem blíže k sobě zval.

Na nebi hvězdné shasínaly dráhy.