V HODINĚ ÚZKOSTI.

Ó, aspoň rok, dva zůstat ještě na živu!

Jak šťasten byl bych – Jaký vroucí, tklivý dík

by ret můj šeptal za den každý, okamžik.

Jak pevně přilnul, přissál bych se smysly všemi

k své tvrdé chůvě, živitelce drsné, zemi.

Jak rozjásán, pln nadšení a obdivu

zřel k slunci, na stráň rozkvetlou a na nivu,

a za oblaky plujícími oblohou

v dál pohádkovou, nad vodou a pod vodou.

Ó, být tu!... Aspoň dvě, tři léta, aspoň rok!

jak rozměřil bych, rozpočetl každý krok.

Jak chtivě pracoval... jak vrh' se v prudký skok

za každým dnem... jak každé prchající chvíle

stisk' upracovanou svou rukou hrdlo bílé,

by stanula, by sloužila mně pokorně!

Jak všechno pronikal a zkoumal odborně,

dal klidně ruku do ohně, až k rameni

jich nechal spálit na obětním plameni,

pro ptáčata svá, ženu tichou, tvůrčí sen...!

Ó, být tu! – rok, dva býti! – Ó, žíti, žíti jen...!