V. Honza rozumuje.

Rozum v kapse, ne však groše,

s ránem Honza klusá dál

Vesel prv, pak bez rozkoše –

vždyť se hlad v něm ozýval.

K polednímu krčma tady.

„Mina zhynu žízní, hlady,

zde však mohu jíst a pít.

V krčmu jen, to musí být!“

Již jej šenkýř vítá, ptá se,

chce-li sklenku od čepu,

pečeně zda přinést má se

z kuchyně vše, ze sklepu?

Honza myslí: „Mluv jen málo,

pozor dej spíš, co se prálo.

V krčmě má se jíst a pít“ –

proto dí: „ To musí být!“

Již se pivo před ním pění,

výtečná je telecí.

Honzík věru líný není,

jsou to hody knížecí.

Šenkýř často ptá se jeho,

jíst-li chce neb chmelového?

Mysle: „Zve-li, třeba chtít,“

Honza vždy: „To musí být!“

Když se najed’, napil dosti,

má se Honza k odchodu.

Však tu v cestu staví hosti

hospodský se u vchodu.

Žádá, dřív by řád svůj spravil.

Honza v duchu k sobě pravil:

„Kdo co prodal, plat má mít,“

nahlas pak: „To musí být!“

Krčmáři však slovo málo.

Na kancelář Honzu ved’,

by se právu průchod dalo.

Přísně na ně vrchní vzhled’.

,„Honzo, plať!‘“ – „To musí býti,“

Honza dí: „však odkud vzíti?“ –

,„Tedy budeš z řeky pít!‘“

Honza prál: „To musí být!“

Vrchní celý rozzuřený

káže drábům Honzu jmout...

Biřici už v rozpěněný

uvržen jest chuďas v proud.

Běda! Honza dobře pluje,

druhý břeh už dosahuje.

,„Vrať se!!‘“ vrchní hartusí.

Honza: „To být nemusí!“