V HOR NÁRUČI.

Jen jednou spočiň v náruči té obří,

jež s nebem snoubí měkký luhů klín,

jen jednou zdřímni v hor si obejmutí,

ať zulíbá tě hrdých hlav jich stín.

Jen jednou dej si v rozpjetí jich němém

tu velkolepou vyprávěti báj,

již blesky rudé ryjí třeskem hromu

ve srdce hor, v jich lebi, v ňader taj.

Jen jednou zadívej se vroucně, tiše

v tu hradbu věků v blankyt ztopenou,

kdy rudé slunce její runy zlatí –

a zapomeneš v nich, věř, duši svou.

A večera sen červánky kdy spřádá,

hor hlavy žhavým líbá retem svým –

pak co ti po všem, co tu život bájí?

Chceš k temenům jen vzlétnout čarovným.

A zapomeneš v kolébce té skalní,

v níž věčnost dřímá jako děcka sen,

že žití bouře duje v dni i noci –

i touhy pláč – a žiješ sobě jen...