V horách

Déšť kouří se, mrak dí k slunci: shasni.

A za chvíli v horách se dálky jasní.

Dne naivní začala hra. Dík bohu, den slunný byl,

řemeslníky, pastuchy, děcka, lenochy z vil

já vídám a prostým jak řádem se vše to řídí.

Tu v tichu se stává mi,

z tohoto kouta zrak že vidí

i za duši parku, kde sedím, za stromy s travami,

dny nerozbolestněných, snědých lidí,

jimž volnost dálek třeští hlavami.

Co cizinci kráčejí po svahu hor,

kde ticho je mrtvé, jak vymřel by tvor,

jen v svazích a políčkách za lesy nastříkány domky

jsou jako bělavých bodů pichlavé zlomky,

kdes drobný vlak haraší

nad říčkou, prudce se v kamenech pěnící,

kde ztracenou vesnicí

mrak zahaluje a výš se nadnáší

až k úpatí hory. Tam za boudou-hospodou

i dvorcem – hle, stádo se pase a lidi znaveni jdou,

kleč urvanou v ruce a hrstku vřesu,

hor výšku měří a dálku lesů.

Co milenci kdesi v údolí ztišeni

se zahledí v lesnou dálavu

tam v šumění vody u splavu

a o tom sní,

jak do vřavy města je podzim zavěje

a radostná, bláznivá naděje

z jich touhy vysvítí.

Jak v bezcitném ruchu a syrovosti domů

víc svoji se budou povždy cítiti,

a stále a věrně mít budou do očí hledět komu.

Já na lávce na slunci pokorně sedím v sadu,

tak zbožný je tichý dech večerního chladu,

park stíny mění a skvrny světelné –

cos říká mi, ještě „ne“.

To slovo je zřetelné.

Já chystám se ještě na nová klání,

na lásky a nenávisti, tož nová milování,

a myslím na vše, co žitím se možná přežene.