V HOREČCE

Jak často zdá se mi, když touha nedá spát,

na loži rozjímám a vzývám z hrobu mládí,

že u mne kdosi dlí, jenž má mne vroucně rád

a tváře horečné mi vlídnou dlaní chladí.

Mně mlžně připadá, že vnímám sladký hlas,

jenž zní jak bzukot včel a na svém čele vlahém

že cítím dumavý, jak vánek hebký vlas,

a záhon myšlenek se rosí třpytným blahem.

V snu tuším přítele, jenž teskně usmívá se,

i ruku soucitnou, jež bludně zachvívá se...

Mé srdce dojaté pak líbá němý žal.

Tu v loži choulím se a oči hořce planou,

a slzy lítosti v dum horký polštář kanou,

jak sbohem příteli bych naposledy dal.