V HOREČCE.

Tak někdy v horečce se leccos v hlavě zmotá,

co’s četl, přemítal, snů dlouhých táhnou řady,

od mile s dopisem tu pleteš Herodota

a náhle odříkáš si citát z Illiady.

Tu voly houpavým zříš krokem jíti domů,

hvězd bledých na nebi chceš sečíst milliardy,

jež v okno dívají se kytkou holých stromů,

a zase povídáš, co řek’ už Leopardi.

Kol hlavy doutníků dým šedý se ti mihá,

cukrové nemoci chceš kořen najít v sobě;

a vzkřikneš! Hydru zříš, jež vzhůru sto hlav zdvihá,

cíp šátku rozkousal bys rázem v divé zlobě.

Pak s klidnou důvěrou vše řekneš, co tě trápí,

a z tváře zoufale si strhneš náhle masku,

tvé oko strnule v bod jediný se ztápí:

Můj soused v horečce – ten cynik – vyznal lásku!