V HOŘI BEZMOCNÉM

Mne blízkost smrti hrůzou ovanula...

Ó jasnost zlá! Ó deptající stud!

Má víra padá jako somnambula

z těch výšin, v kterých opojeně plula,

má víra chápe šílený svůj blud!

Jak důvěra jí nesla ještě včera

na věčné lásky věčný koloběh

a naděje jak v lidskou duši, která

s ní splynouc letí z pozemského šera

ku pramenům všech záhad, tajů všech!

Před tebou nemoci, ty děsný hoste,

jak zlomen vzlet, jak srdce poklesá!

Z nás nikdo, nikdo, vysněný můj moste,

po tobě nepůjde a nevyroste

až na bytost, již přijmou nebesa.

Vždyť duše? Duše...? Dosud lidské zření

má tvor tu na loži, má pohyb, řeč...

Však já jen cítím v hrůzném zamrazení,

že posun v pohyb, zvuky v slova mění

ne duše mu, jen křeč.