V HOŘKÉ CHVÍLI.

Co přátel bylo, když jsem vyjel v svět,

a jak mi pevně, vřele tiskli ruku!

Teď skoro sám již, tiše, beze zvuku

jdu cestou svojí, zamyšlen a bled.

Tak musí být snad. Vichrů musí let

dřív servat listí s větví plných suků,

pták musí slední zapět na rozluku,

než napadne sníh, zemi skryje led.

Sny, přátelství a láska, vděčnost, víra

a naděj, ráj jež nový otevírá,

vše padnout musí skrz to klamů síto:

By člověku, jejž poutá k zemi cit,

v čas nebylo, kdy zem má opustit,

již ničeho, ach, ničeho již líto.