V HOŘKĚ CHVÍLI.

Tak nemuseti ze čtyř zdí,

byť byly ještě užší,

a být v nich vzdálen od lidí

tak sám jen se svou duší!

Kol po stěnách jen řady knih,

jak léta jsi je sbíral

a horečně jsi čítal v nich,

když touhou v svět jsi zmíral.

A něco zbledlých památek,

jež hrobním voní kvítím

a vzpomínkový nesou vděk...

Rád lampičku jim vznítím!

Rád kleknu před ty obrazy

a k nim se modlit budu –

již ani mne to nemrazí,

že hodil jsem kdys hrudu

na rakve zašlých nadějí

i na květ jarní něhy...

Tak zapadnuly v závěji,

jak všecko skryjí sněhy.

A vždyť je blaze osení

prý pod bělostným sněhem –

kdo ví, v co vše se promění

tam za neznámým břehem...

Ó, býti ve své jizbě sám

a zřít jen oknem v žití,

mít forum své v ní i svůj chrám,

být vzdálen vlnobití!

Jen vedle tušit drahých dech,

jichž srdce s mojím buší –

a jinak sám být v čtyřech zdech,

sám s tesknící svou duší!...