V horské chatrči.

Noc. V horách dřímá víska,

příkrá skála za vesnicí,

vedle skály chatrč nízká,

a v ní žena s dítkem bdící.

Noc. Nebe v světel moři,

jedno větší, menší jiné,

všem, jimž kahan slabě hoří,

s výšin nebes vlídně kyne.

Noc. Ticho jako v hrobě.

Oknem v chýž se hvězda dívá

na lůžko, kde choré robě

dřímající odpočívá.

Démantová hvězdy záře

stříbro leje po kolébce,

bledé líbá dítka tváře,

jež pozvolna matce šepce:

„Co to tamhle jasně svítí

tam nahoře, matko milá?“ –

„Pánbíček ta krásná kvítí

rozsil, by tě veselila.“

„Přines, matko, jedno kvítko

přines, bych si měl čím hráti!“

prosí matku útlé dítko, –

matka v odpověď mu vrátí:

„Spi jen tiše, andělíčku,

než procitneš zítra ráno,

kvítím, jež zříš na nebíčku,

lůžko tvé bude vystláno!“

Dítko důvěřujíc matce

uzavírá očka k spánku. – –

A pak ticho, temno v chatce,

zhaslo světlo ve kahánku.