V horské síňce.

Je noc. Kol k vrchu vrch se stiská

a sova houká v porostech;

hor do klínu se tulí víska,

luh ztajil zpěv a chýšky dech.

Jen jedna chata posud živou,

v ní hejčká vnuka vetchý kmet,

a rukou hladí starostlivou

a na čelíčko tiskne ret.

Máť o pomoc šla k lékařovi,

sám vnoučka opatruje děd,

zda pomoc ještě? kdo ví, kdo ví?

mřeť chorobou i množstvím běd. –

Tak dlouho nejdou lékař s dcerou,

či bez konce ten horský les?

děd oknem zírá v dálku šerou,

sám sláb a chor a teskliv dnes.

Leč nejde nikdo, vnouček, volá:

„Chci k mamince!“ Děd blíže sed’,

níž uklání se hlava holá:

„Už jde, holenku, je tu hned.

Já zazpívám ti pěkné sloky,

a těmi zmírní se zlá krev,

nu, neplač jen, můj černooký...“

a stařec z hrdla nutí zpěv.

A píseň světničkou se nese

jak zabloudilý v skalách sten,

strach v hrdle starcově se třese

jak pták, kdy v křídlo poraněn.

A dozpíval a zase zpívá,

vždy slábne víc, vždy zpívá míň,

a na stařečka hoch se dívá,

jak usíná. – Máť kráčí v síň.

A dala léku synáčkovi, –

hoch skonejšen, děd strachu prost:

tou písní s třaslavými slovy

sám uhýčkal se na věčnosť.