V HORSKÉ VÍSCE.

Bože, jak ty chaty

u hor paty

bázlivě se tlačí

nízko k zemi

jako v strachu před bouřemi,

jež se z dálky mračí!

Jsou jak hnízda ptačí,

starým stromům pod větvemi

kryjí se a tají,

jen se třepetají.

Jedna celá sivá,

zimomřivá,

třaslavě se v křeči

choulí v sebe;

na slunéčku přec ji zebe;

druhá trochu větší

jak kdy v prachu klečí

v modlitbičkách, aby nebe

mělo smilování

s vískou pode strání.

Třetí v plísni celá

sšedivělá

kožíšek má z mechu,

vrásky v líci;

přes okénka mžourající

stáhla sobě střechu,

snad by ku oddechu

ráda kladla hlavu spící;

divno, smrť že líná

na ni zapomíná.

Jiná při stezičce

o berličce

podepřena číhá,

okem těká

vzhůru na stráň a tak čeká,

zda tou cestkou sbíhá

vždy jen pohrom tíha,

neb zda také z předaleka

k chatám pod úbočí

radosť jednou skočí.

Kostelíček nízký

v středu vísky

též se ostýchavě

k chatám krčí;

nakřivená vížka trčí

na staré mu hlavě,

chudé kříže tmavě

přes plot čnějí z jív a smrčí;

kvete tam jen hloží

kol té chatky Boží.

Chudá horská víska!

Cos tam blýská –

oko rychle zvídá

za tím cílem:

z chýžek ulepených jílem,

jež jsou šedá bída,

třpytně jako slída

na štítu tam září bílém

vidný shora, zdola

zlatý nápis: Škola.

Škola, zlatá škola

jasně volá:

Děti, zlaté děti,

pojďte tedy!

Šedá bída hnětla dědy,

k vám však světlo letí,

z bídy, ze zakletí

vyvede vás naposledy!

Svítá paprsk zlatý

vnukům v dědů chaty.