V HORSKÉM DEŠTI.

Prší – nebe samé mraky –

až přetéká žlab,

ani psa bys v nečas taký

nehnal pod okap;

kvočna v strachu křídla klopí,

by jí kuřat na půl kopy

nevzal deště slap.

Prší, prší, jen se lije

těžký déšť jak rtuť,

pod římsou řad jiřic kryje

hlavu pod peruť;

z dálky se to žene, valí,

domů spěchá velký, malý...

Za mnou, kdo máš chuť!

Do světnice! Pryč z té zloby;

k dešti přišel chlad!...

V síni horal šindel robí

z rozřezaných klad,

tříska s třískou s obřeznice

pod pořízem víc a více

svíjí se jak had.

V koutě kočka hlídá mladé,

kocour zvedá hrb;

hospodyně dříví klade

na začadlý krb;

stehlík v kleci křídla příčí,

pýří se a hněviv křičí:

„Hospodář byl skrb!

Nedal vody do nádobky,

v sklence nic; mám hlad!

Za potravy jeho drobky

chce, bych zpíval snad?

Věru bych mu, jak jsem tady,

kdybych nenáviděl svády,

mohl vycinkat! –”

Dědeček, jenž dechu strádá,

zdřím’ a hlavou kles’,

babička však v hlavě spřádá

různých zvěstí směs;

víť, co se kdys přihodilo,

a jak všecko jinak bylo

ondy nežli dnes.

Odkašlá a vypravuje –

tichne ten i ten –

měsíček, jenž nebem pluje,

hledí do oken;

z různých zvěstí těch, kdož tuší,

rozvíjí se v lidské duši

pestrý žití sen! –