V hrobce předkův.

Na návrší kaple stojí,

hlídač pusté samoty,

k ní jde stařec v plné zbroji,

jde do kůru temnoty.

Rakve předkův v dlouhé řadě

podél chodby přítemné,

a v hrobových síní chladě

zní zvuk písně tajemné.

„Slyším hlas váš, vaši radu,

stateční mí předkové,

vím, že ukončit mám řadu,

v této hrobce rodové.“

V chladné hrobce v zadu stojí

prázdná rakev, smrti byt;

do té složil hlavu svoji, –

pod hlavu kovový štít.

Zavřel oči a do ruky

vtiskl jílec mečový:

ztichly duchův písně zvuky –

nastal poklid hrobový.