V. Hrozba Židova.

Egypťan-li Žida krutě trýznil,

cítil Mojžíš v duši velký hněv;

Žid-li Žida nelaskavo plíznil,

lítost bolná rmoutila mu krev.

Včera hájil bratra mučeného,

jemuž k vůli Egypťana sklal;

dnes pak viděl Žida urputného,

an se s bratrem rodákem svým pral.

Slza trpká zalila mu oči,

proto pozdvihnul svůj měkký hlas:

„Aj, proč bratr proti bratru sočí?

Nedeptá-li dost vám pohan vaz?“

„Tak-li hluboko již Hebrej klesl,

že by tasil proti bratru meč?

Toť-li ovoce, jež posud nesl

jeden Bůh a Zákon, jedna řeč?“

„Nemá-li již dosti bídy, bolu

od cizáků ubohý náš lid?

Musí-li si našincové spolu

také ještě rušit mír a klid?“

„Budem-li se mezi sebou rváti,

kterak vyvázneme z poroby?

Nebudem-li svorně k sobě státi,

za druhem druh padnem ve hroby!“

„Proč, pak bratře, tepeš bratra svého?

Vždyť pak se ti křivda neděje!

Člověk rozumu a srdce ctného

nečiní, co sobě nepřeje!“

On pak zpurně odpověděl jemu:

„Kdo ti kázal naším soudcem býť?

Chceš mi, jako muži Egyptskému,

také smrtnou ranou život vzíť?“

Ulekl se Mojžíš této zrady,

na útěk hned z Egypta se dal,

vždyť se právem jeho život mladý

jisté pomsty Faraona bál.

Nebyl to však pouhý strach jen smrti,

jenž jej kvapem od národa hnal;

více srdce národovci drtí

bol, že bez prospěchu o lid dbal.