V HUSINCI.

Jak výspa osamělá, jížto břeh

rve moře proud, jest mladý národ Čech.

Jsme opuštěni mezi cizinami,

kol nás tak divé vášně vzbouřeny,

jsme v moři nenávisti s sebou sami,

a jeho vlny žhnou co plameny;

jak ty, ó mistře! klati za kacíře,

že jsme se posvětili lepší víře,

jsme k smrti oním světem odsouzeni,

jenž zdědí po nás svoje vykoupení.

My proti všem jsme sobě ochranou

jen sami s pravdy silou bezbrannou;

nás nehanobí násilí ni vina –

jsme proto zvoleni snad za oběť,

jenž s národy má smířit Hospodina?

Ó duchu dějin, kde tvá odpověď?

Nechť vyvolených smrť je víc než žitím,

přec bol a hrůza mrazí živobitím,

kdy pomyslíme v zdráhavém si stonu:

zřít drahý národ v mučednickém skonu...

A přec i této hrůze odolat,

i zemřít snáze nám, než odvolat!

A kdo máš pochybenství, ty k ním nelni,

ty neskládej nám křivé přísahy!

Nám nutno věřit, že jsme nesmrtelni,

neb k zahynutí najít odvahy;

nám třeba uvrhnout se v plamen dravý –

žár vůli z ocele nám rozežhaví;

nám třeba vítězů neb mučedníků,

jen věřících, jen silných bojovníků.

Tvůj národ, mistře, jesti jako ty,

on nehrozí se smrti temnoty,

on zpívaje i v plamenech své žalmy

svým předčí zápalem jich horoucnosť;

nechť neví, komu získá míru palmy

a komu lepší, velkou budoucnosť,

zda dobude jí pro své děti vlastní,

či zda jen vrahů vnuci budou štastni;

má síly za všecky i pro ně lásky,

a hotov jest i zemřít bez otázky.

Však přijde den, kdy pojme mladší svět,

můj národe! tvých velečinů vznět,

kdy provanutí naším volným duchem

a jasem udupaných zásvitů

se národové vzmuží jarním ruchem

co jeden zástup nových Husitů,

náš kalich podají si bratrsky

a budou z něho píti paprsky

té pravdy, za niž plamen obětovni:

že jsme si všichni národové rovni!