V HUSOVĚ RODNÉ SVĚTNIČCE.

Tu obrazy před zraky tvými rostou

tak živoucí, že tají se ti dech.

To staletí jdou nízkou jizbou, prostou,

kde věnce, palmy tlí na bílých zdech –

Tu dětství Mistra zříš... dál Prahu... boje

za pravdu Páně, lidu práva, řeč.

Zříš Kostnici, Žižkovy chrabré voje,

zář zlatou kalicha, s ní palcát, meč...

Do ticha Krakovce se bouře mísí,

a její hřmění táhne Evropou,

svědomí její z lhostejnosti křísí

nad násilím a krve zátopou...

nad pustou křivdou, stohlavou to saní,

jež místo lásky msty jen sije chlad.

Ztad všecko zříš, až ku Lipanské pláni,

i Bílou Horu... osmý listopad!

Žár léta žhne nad krajem zádumčivým,

Šumavy hradba výš’ ční modravá.

Zvon polední svým puklým hlasem, tklivým,

jak zpíval by: „Buď, Pane, vůle Tvá...

ať Čechy krásné v blahém žijí míru,

a pravda Tvá v nich do věků se stkví!

Dej synům jejich ducha bohatýrů,

štít pevný též – ve svorném bratrství!“