V. I mrtvý Cid boj vyhrává.

Mrtev ležel dobrý Cid,

který z Bivaru se zval,

a Gil Diaz, věrný sluha,

činil vše, jak rozkázal.

Balsamovat tělo dal,

by se držel zcela zpříma,

obličej by roztomile

krásným ruměncem mu plál.

Otevřel mu obě oči

i vous pěkně přistřihal,

nevypadal jako mrtvý,

spíše všem se živý zdál.

Aby skoro vzpřímen stál,

této lsti Gil Diaz užil:

mrtvolu na sedlo vzpjal,

na ramena dal mu prkno,

jiným paže podvázal,

pod rameny obě prkna

i po stranách těsně spjal.

By mu hlavu podpíral,

dokázal tím prknem jedním,

druhým, které šlo až k vousům,

výš mu tělo opíral,

by se nijak neviklal.

Dvanácte tak prošlo dnů,

co své žití skončil Cid,

a již do boje se chystal

s Maurským králem jeho lid,

s Bucarem on chtěl se bít,

s jeho psím pohanským lidem;

mrtvolu na Babieçu

posadili v noční klid.

Ke koni ji přivázali,

by tam pevně mohla dlít,

přímo, zrovna aby zřela,

věru zdál se živý být.

Na holeních plátů třpyt

černých, bíle pruhovaných,

železných jak plátů, které

nosil, nocí bleskl třpyt.

V sváteční šat oděli jej,

v zlatohlavu zář a kmit

k vlajícímu plášti jeho

na krk pověsili štít.

Hlavy týl byl helmou kryt,

pergamen to pomalován,

jakby kovový tmou svit

uměle byl v přilbu všit.

Tizona též, věrný meč,

do ruky mu dána jest,

ku podivu třímala ji

pravá jeho chrabrá pěst.

Biskupská jak velí čest,

Geronimo po pravici,

Gil Diaz cválal po levici,

Babieçu musil vést.

Pedro Bermudez jel napřed,

prapor Cidův musil nést,

čtyři sta šlechticů kolem

doplnilo tuto lest.

V párech koně šest a šest,

stejný počet průvodčí jich,

potom přišlo tělo Cida,

sto ctných mužů ze sta měst

k ochraně mu přidělených.

Za tělem, ó žalná zvěst,

s rytíři, jichž set je šest,

Jimena v svých paní druži.

Tiše táhli, nikde zvěst...

Jakby dvacet jich tak táhli,

nejsmutnější z všech to cest!

Alvar Faněz první byl,

který vztekem, jenž v něm vřel,

vrazil do zástupu Maurů,

které s sebou Bucar měl.

První bylo, co los chtěl,

Maurka proti němu jela,

vzrůstu statného i těla,

pravá mistryně všech střel.

Turecká kuš byla její,

toul se plný šípů chvěl,

„Hvězdou“ slula, že šíp její,

s tetivy tak prudce sjel.

Proti této Alvar spěl.

Ona se stem jiných jezdkyň,

statečných a smělých stejně,

Alvar proti této hřměl.

Utkalo je vojsko Cida,

země plna jejich těl

se zástupem králů svojich;

Bucar král jak toto zřel,

všichni divili se tomu,

to moh křesťan dokázati?

Sedmdesát tisíc – žel,

mužů zástup vstříc jim šel!

Všichni bílí jako sníh,

jeden, jenž jim vlíval děs,

výš se týče jako žádný,

sněhobílý oř ho nes,

do boje spěl jako v ples,

na prsou kříž svítil rudý,

jako oheň meč mu v ruce

jasný šlehal do nebes.

Do veliké lázně krve

zřítila se Maurů směs,

na útěk se všichni dali,

do močálů v temný les

prchl tento zástup ves.

Ku moři král Bucar prchal,

směrem, kde své tušil šiky,

že se ukrývají kdes.

Aby nikdo neprchl jim,

za ním Cida lid jak běs,

deset tisíc ztopila jich

moře tůň i skalný tes.

Taký strach se na ně snes,

v loď se dostalo jich málo,

z králů umřelo jich dvacet.

Krví tměl se pláně vřes...

utekl jen Bucar, pes.

Ukořistil Cidův lid

stany, zlato, stříbro v nich,

zbohatli tak z toho lupu

i ti z lidí nejchudších.

V Kastilii zástup táh,

dobrý Cid jak rozkázal to,

v Cardeňu svatého Petra;

v chrámu, když tam zástup stih,

nechali tam Cida, chloubu

Španěl do dob nejzazších!