V. I zbledly pro mne hvězdy na nebesku

I zbledly pro mne hvězdy na nebesku

a když se luna v noci rozvila,

čím větší půvab vůkol vylila,

tím víc mne strašil hrob v svém děsném lesku.

Hvězdy, světům jiným slunce jasná,

naší zemi osudnice černé,

luna, obraz družky, vdovy věrné –

bolelo to duši, že je krásná!

Krásná je a musí nad mohylou kvílet;

ač mi vítaná vítězném na bojišti,

nedodá přec lesku hrobům – popravišti!

Protož radší v boj! než rabskou hanbu sdílet.