V. Intermezzo.

Ty bleděžluté dlouhé lány,

kdys rozšlapány, podupány,

k žním novým nesou nový klas,

ty skalní zkrvavené štíty,

pás mezí, kdysi děly zrytý

teď kryje mech a tráva zas,

krev, jež zde v kalužinách stála,

už dávno ruka zaorala,

a kde kdys v divém víru zněl

zvuk trompet, pušek, bouře děl,

řev, jásot, kletby sténání,

zní dívčí zpěv a skřivaní.

I bílých domků lomenice

už nepovědí tady více

o černých jícnů záblesku;

střech tašky jsou zas obemšeny,

na šedých doškách roztřepený

zas sedí chumáč netřesku;

zde život jde tím klidným krokem,

jak tenkrát před tím hrozným rokem,

jen místem trochu vzpomíná

brat, táta, hlava matčina,

a čelo klesne v dlaně níž –

však slzy dávno vyschly již...

Tak všecko schází, všecko mizí...

Čas se svých polí dál žeň sklízí

a bez oddechu vrhá ji

v tůň věčnosti a zapomnění...

a zase sije bez prodlení

a zas už plody padají...

ach, noví mrtví... bolest jiná...

a na staré se zapomíná...

Však dnes je to čtvrť století

a den ten ožil v paměti,

a jak by bílých kostí prach

chvěl, vířil v našich vzpomínkách!...

Buď lehka vám ta černá země...

A dotlete tam tiše, jemně

pod obilím a kamením,

ó hrdinové bezejmenní,

jenž hnali jste tam v trubek hřmění

na bodáků hrot s nadšením

a jak ty klasy přede žněmi,

jste padali tam časně k zemi

a ztrhaný zrak do dáli

jste kamsi marně vzpírali

a dusili snad stesk a pláč

a mřeli – nevědouce zač...

Buď pokoj s vámi!... V dějepise

jmen vašich nikdo nedoví se

„– tam padlo dvacet tisíc as –“

ach, dvacet tisíc! – Krátká věta

a v ní jsou vaše mladá léta,

naděje různé v příští čas,

sny, touhy, upomínky steré,

vše, co dá život a co bere

a právo žít a právo kvést –

v ní všecko uzavřeno jest...

As dvacet tisíc – takto vy

jste s žitím navždy hotovi...

As dvacet tisíc... Cifra chladná

a víc dál upomínka žádná

na povražděný mladý dav...

i z paměti se ztratí lidí

až smrť s těch polí, chatek sklidí

pár pamětlivých starých hlav...

Však ten proud vaší krve rudé

jak hrozná aureola bude

kol jistých hlav se náhle chvít,

až k soudu dějin musí jít,

a bude je po věků řad

vždy odsuzovat, proklínat! –