V. Jan Burda, mlynář ze Zvole,

Jan Burda, mlynář ze Zvole,

můj purš a kamarád,

šel v patnáctém se mnou do pole.

Jan mne, já Jana měl rád.

O chleba jsme se dělili,

o tabák, jak Bůh dal.

Když u Włodowic mne střelili,

službu mi prokázal.

Rus pálí. Rus pálí. Bezmocen

ležím, nelze se hnout.

Ni chlapa vůkol. Z mých nohou jen

krvavý valí se proud.

Ó, neříkám povídku z čítanek,

bez příkras pravda to jest.

Jak chléb je prostý srdcem rek,

bez příkras je věrnost a čest.

Hnulo se křoví. „Sem chytni se, sem,

za krk! Tamhle je les.“

Shrben, v střel dešti šíleném

jak dítě mne na zádech nes.

Dvakrát mne složil. Pot stíral, skryt, –

a nepovolil.

Kdo ví, co život je nasadit,

ví, jaký člověk to byl.

Veselé děvče měl jsem rád,

nad život, nad celý svět.

I druhům je těžko více se ptát.

I povědět...

Jan k pluku šel zpět. Dva listy mi psal...

A pak – – pak nepsal mi už.

Byl raněn a chycen, když přebíhal.

Zemřel, jak umírá muž.

Bez příkras pravdu řekl jsem vám.

Já živ, on mrtev jest.

My byli jsme tři. Zbyl jsem sám,

já sám – a naše čest.

My byli jsme tři. Jan, já i ty.

Tiše chtěli jsme žít.

Žít někdy je krutější nicoty.

Bylo, co muselo být.