V JARNÍ BOUŘI.

Ty bouře! Co jich nebem letí,

když země sní sen o štěstí;

strom chví se, hrom sjel v jeho sněti,

pták vzkříkne náhlou bolestí!

Ty bouře! Co jich projde žitím,

ty sníš a náhle slyšíš hřmět,

hruď chví se divým vlnobitím

a kolem stmí se celý svět.

Však ten jen, kdo je sám, se bojí,

jen v opuštění není sil,

ten jistý je, kdo v duši svojí

hromičku lásky rozsvítil.