V JARNÍ BOUŘI.

To jaro letos divně se nám hlásí;

ne vánky, které budí sedmikrásy,

než rachot hromu, blesků roje celé –

to nezvyklí jsou jeho hlasatelé!

Je pozdní noc – tam venku vichr kvílí,

rve střechy, sténá v kamnech, v okna buší –

já se svou lampou bdím a před mou duší

se noří z temna koutek mně tak milý.

Můj hrade starý, v omšenou tvou zeď

jak opírá se bouřný vichr teď,

jak hrne se as branou do nádvoří

a vítězstvím zpit, jehož dobyl v lese,

kde nejsilnější dub se jemu koří,

výš divokým se chvatem – výše nese,

až vyšvihl se k troskám štíhlé hlásky,

vší obořil se silou na cimbuří...

Však mylně balvany má za oblázky

a darmo šílí, vzteká se a zuří;

co odolalo zhoubě tolik věků,

jen vysměje se bezmocnému vzteku –

Můj hrade! Naše národní ti žití

je podobno: zlých vichrů proudy divě

se na ně valem se všech stran teď řítí,

že trhliny již zříti v jeho zdivě,

a čeho jsme se mnozí dotknout báli,

rvou bez ostychu – naše ideály!

Ach, ideály! Odolají též

těm vichrům divým jako tvoje věž? – –