V jarní noci.

Ve spleti arkýřů, ticho kde splývá,

do okna holé mi kývají akáty,

věží řad pochmurných v okno se dívá,

hodiny zvučí sem jako snem zaváty,

řeka jen hučí a bouří a kvílí,

poslouchám růsti ten divoký šum –

a vždy tak na jaře večerní chvílí

její hlas přehluší ticho mých dum.

V předjarní noci, když hukot ten roste,

příval když divoký tančí a naříká,

jak sloky mohutné, zvolněné, prosté,

je mi, jak zaslech’ bych ve hvozdě slavíka,

jakobych střemchy zřel bělavé květy

zelené trávy a motýlů let,

cítím, že blízko jsou ptáků již čety

a že tam venku se probouzí svět. –

Cosi se přivalí s vlnami jihu,

probouzí srdce mé kadencí divokou,

spáče zas probudí v jediném mihu,

duší svit zaplane rozlohou širokou

a jsem tak citlivý, že cítím břízy

voněti ve vzduchu, kývat se z trav,

zelených lísek a olšoví řízy

shlížet se v rozpadlý, nahnilý splav.