V jarní noci.

V tvém, upomínko, bloudím šeru,

ó vznes mne hvězdnou perutí,

bych zapěl v máje svatvečeru

své lásky píseň labutí!

Ať v podjeseň mou květy střásá,

v ruch boje dýše rajskou zvěst,

ať dechem svým v svět šírý hlásá,

že nad vše kouzlo láska jest!

A juž tvou mocí znova žiji

a struna má se výše pne,

nad námi větve akacií

se v loubí spjaly tajemné.

Hle, trny svojích ratolestí

dnes deštěm květů zakryly –

ó pohleď jen, jak růže štěstí

nám zkvetá vedle mohyly!

Leč kdo se na to rozpomene,

když blaha číše smáčí ret,

ztiš píseň duše roztoužené

a stav, můžeš-li, ducha let!

Teď v slzách díků duše žasne,

co přetrpěla těžkých muk,

a dozvuk jich v Tvém srdci hasne,

jak alpských rohů čarozvuk!

A z modra nebe hvězdy září

tak tichým, zbožným leskem k nám,

ó rci, zda slzy našich tváří

to spějí k nebes výšinám?

Ó kéž můžeme vzlétnout s nimi

a hvězdnou plouti hlubinou,

a zářit lesky tajemnými,

a v jiskru splynout jedinou!

Ó přej, ať tužba dlouholetá

se zkonejší v Tvém náručí!

Ať každé poupě v srdci zkvetá

a každá struna zazvučí!

Vždyť jen v Tvém oku se usmívá

sen mladosti mé ztracený,

a z duše Tvé v mou duši splývá

křest poesie plamenný!

To lásky Tvojí požehnání

buď štěstí mého zástavou!

ať hvězdami se tiše sklání

v mých bolestí noc mlhavou;

ať v podjeseň mou květy střásá,

v ruch boje dýše rajskou zvěst,

a písní tou v svět šírý hlásá,

že nad vše kouzlo láska jest!