V JARNÍ PŘÍRODĚ.

Ó, jíti krajem sám, tak časně s jara,

kdy svěží zelení se šatí luh,

kdy i ta lípa na rozcestí stará

je plna nových snů a nových tuch,

kdy v každičké to větvi raší, hárá,

a první písní ptactva chví se vzduch,

pak možno chápat, jak se o vše stará

ten, jenž je láska sama, věčný bůh!

Pak možno jej tak blízko vytušiti,

jak zří nám vstříc z té jarní obrody,

jak na každičké snítce k nám se sklání –

a člověk potom teprv plně cítí,

proč na těch ňadrech matky přírody

sní tolik štěstí, míru, požehnání...