V jaru žití.

Zřím denně ji tak štíhlou, mladou,

má stopy útrap na čele

a chmur, jež stíny temné kladou

jí v líčko jemně zardělé.

Vlas zlatý má a ručku bílou,

malinkou nožku, něžnou, milou

a oči jako chrpy květ,

v rozpuku růže sladký ret.

Je samotna. Již v útlém mládí

jí osud všecky drahé vzal.

Čas nad hlavou jí dále pádí

a nevrátí, co oderval;

kdys v myšlenkách-li s vlahým okem

nad žití svého stane tokem,

jak list, jenž mrazem v cestu pad,

se zachvěje – však marno lkát...

Teď domácí je učitelkou.

Co vytrpí však, kdo to ví!?

Vše příkoří, svou bolest velkou

to dítě nikdy nepoví.

Stesk nejde nikdy přes rty její,

je hrda při vší beznaději,

jen šerý, tichý pokojík

smí slyšet její pláč a vzlyk.

Tak žitím jde jak ptáče siré.

A jen když přijde neděle,

do přírody si vyjde širé,

v slunečním jasu zardělé.

Tu volno jí v tom čistém vzduchu,

ve stínu stromů, ptactva ruchu,

a k večeru, než pod svůj krov

se vrátí, zajde na hřbitov.

Tam v ústraní, kde v keře sněti

se k nebi zvedá prostý kříž,

zapomíná, co vytrpěti

jí bylo, svým jen drahým blíž

tam cítí se, z té chladné země

hlas útěchy mní slyšet jemně,

a teprv’, když juž hvězdy svítí,

zpět vrací se – v to staré žití...