V JÁSOTU SLÁVY, V TŘESKOTU BOJE...

„V jásotu slávy, v třeskotu boje,“

tak bylo to, můj druhu, víš?

tak plně to vystihlo slovo Tvoje,

tak vypita stejně obojí číš.

Utichly boje, zmizela Sláva,

zbyla jen pravda života,

co se v té pravdě poctivě dává,

jest jas, jenž z dna studny mihotá.

Hluboká studna! – Oba jsme pili,

ba lokali toužně její mok;

byl plný vzruchu, odvahy, síly,

mně proudil se v přívalu slok,

u Tebe vybil se rozmachem touhy

dobýti světa, rvát štěstí kdes,

u mne jen sen byl, dětinský, dlouhý,

zapadlá písnička v hluboký les.

Patnáct let minulo, vzpomněl Jsi na mne,

co mohu Ti dát za vřelý ten cit?

Ode mne prchly již vidiny klamné

i titánské tužby bít se a žít.

Snad lepší Ti slunce za mořem vneslo

do duše teplo a v srdce jas,

snad klidnější klesáš u krbu v křeslo,

snad vděčnějším srdcím zní Tvůj hlas.

„Zapadlá duše?“ – Pravdou to není,

pro něco oba žili jsme přec,

Tvé bouřné vření, mé marné pění

byly jen údery na jednu klec.

Tu těsnou klec žití – má jako Tvoje!

Přes moře pozdrav Ti posílám

v jásotu boje, v třeskotu slávy...

každý muž práce, každý tak sám!