V. Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,

Jde zima, jde. – Strom holý k nebi pne se,

již listí žluté, větrem servané,

jen spoře onde na větvi se třese.

Kraj halí roucho, z mlhy setkané.

Na poli svěží umlk’ ruch, a v háji,

strom každičký kde sterou písní zněl,

tam hnízda osiřelá stesky tají;

i šumný vlnek jásot oněměl.

Vše tlumí dech; to severák kdy letí.

„Jak bude as, kdo v zimě skryje nás?“

Tím steskem haluz každá zdá se zněti.

Je smutný, chladný i ten slunce jas.

Však nechvěla se dlouho země mrazem.

Sníh bílý slétl; vloček jeho rej

dal roucho poli, louce, lesu rázem,

jim teplo, mile, děj se již, co děj!

Jde zima, jde! Květ z ledu v okna sází,

za nimi sténá, skučí větrů kvil,

ve světnic taj se dere. Jak to mrazí!

Jak chví se úd, jejž bídy šat jen skryl.

Vždyť v krbu chudých sporá jiskra žije,

tam teplo marně hledá skřehlá dlaň,

„Jak bude as, kdo v zimě, kdo nás skryje?

Slyš, Otče náš, a Tvá se vůle staň!“

Však nechvěly se dlouho údy mrazy.

Ne bílý sníh nás v náruč měkkou vzal,

leč Vaše láska, dobrodinci drazí,

a hřeje víc než ohně žár a pal.

„Ó díky Vám, ó díky tisíceré!“

Dnes srdce všech Vám v ústret jásají,

o šťastni buďte jako děti, které

k Vám s úsměvem a blahem zírají.

Když láskou objali jste chudé děti,

jim v srdci vděčnosti květ vypučel,

a denně bude hlas jich prosbou zněti,

Bůh požehnáním by Vás provázel.

A lásku k Vám nechť hlásá povždy vřele

náš každý čin! Chcem dobry vezdy být,

by pohledět moh’ zrak náš jasně, směle

všem dobrým v líc – i v nebe hvězdný třpyt.

A ono jistě splní prosby vroucí

a štěstí zářné dá Vám – nehynoucí.