V. Jdem hustě sraženým zástupem – a někdy mizíme v prostoru.

Jdem hustě sraženým zástupem – a někdy mizíme v prostoru.

Jak zvony osamělé z kraje slyšet náš hlas a jindy zpíváme ve sboru.

Jeden snadno jak zrna své myšlenky za denních žní sbírá

a širokým gestem je sije v úhor, i tam, kde země je syrá.

A jiný díla svá jak embrya bolestně v nitru nosí,

jich vývoj mu čelo nesčetnou krůpějí úzkostného potu rosí,

a když je zrodí, vzplanou horečně, zázračně hoří

na mysech nekonečných, úskalí plných moří.

A všechny nás vnitřní tajemný závan větrů od polů žene

přes vrchy a doly, tmou, zimou přes cesty přívalem vytlučené,

ne nám pro radost, však pro ty stupně kamenné, jež vytloukáme

s mozoly a krvavou stopou do úbočí hor, jichž úpatí sotva známe.

A na ty zbožně myslíme, kdož dovedli nás k tomuto úpatí,

i na ty, kteříž, díky našim mozolům a krvi, snadněji budou zítra stoupati.

A všichni svůj zákon jednostejný v prsou nesem: to víme,

že v každém hnutí našem jiskra věčného ohně dříme

a že jdem světem a tvoříme proto, aby lícha dneška, námi zralá,

chlebem dnů příštích vonným a živným se stala.

Nechcem být tretkami na krbech povalečů,

afrodisiakem prudkých, chorobných křečů,

pochoutkou jazyků, ochablých lukulskými hody.

My víme, že musíme skývou být a krůpějí čisté vody,

beztvárným třeba kusem rudy, těžce vyrvaným zemi,

železem pluhu, svítícím brázdami všemi,

jež vyryty na úhorech zas pro zítřejší setby a zrání.

A víra v ty zítřky, – toť vítr od polů, jenž nás žene i dává požehnání.