V jedenadvaceti letech.

Mé duše zpustlý park spí ztrnulý a němý.

V zákoutí divokém, kde bujely a plály

kdys hrdé květiny, obdivované všemi

– ó lásky přeludy – teď přísné domy vstaly

přejatých předsudků, tak střízlivé a klidné;

a kmeny zčernalé a křivé větve holé

mdle trčí do vzduchu, v němž rozkladu puch stydne.

Květ na nich dávno zvad’, jen listů pár tlí dole,

pár listů sežloutlých – sny, touhy odumřelé –

tak divně zkroucených a seschlých k nepoznání.

A nových dojmů déšť je v změklou hlínu stele,

kde v písek zamoknou, a v kaluže je shání.

A minulého stesk tu na všem leží hluchý,

stesk citů vychladlých a rozvanutých nálad,

ten smutek bezbarvý, v němž není ani tuchy

po vůních, paprscích, jež dřív tu mohly sálat.

Mha šedá, studená ten nízký obzor halí

a houstne rozplizlá a o stromy se třepí –

mha těžkých sklamání se choulí tu a válí

a všecko umrtví a na všecko se lepí.

Jen touha po ženě jak vichr nezkrocený

sem někdy zavane, bez tepla, očistění,

rve listí spadalé, až skřípnou staré kmeny,

a strhnou každou snět do bolestného chvění.

A zas park duše mé spí ztrnulý a chladný...

Vím, nikdy nevzpučí ty stromy uschlé jednou,

vím, jaro nepřijde mi, náhlý převrat žádný,

ni bouře nečekám, jichž síly jak se zvednou,

v prach zhroutily by jej a stvořily pak ve mně

sad exotických krás, jenž září barev zpívá,

kde život písní je, když zalehne sem jemně,

kde svítí modrý vzduch a mír se s oblak schvívá.

Ne, se mnou srost’ ten park, v němž poznáním vše shnilo –

jen slunce, slunce chci, jež by jej osvětlilo.