V. „Jehož Jsi, Panno, v chrámě nalezla!“

Ta slza smutně co Jí v oku tkvěla,

teď jiskrou rozkoše v něm zahořela;

stín hoře, jenž Jí letl po skráni

jak volal by: „Ach sladké shledání.“

O srdce mateřské, ty lásko vřelá,

co muk Tvá duše svatá protrpěla,

co nadějí a trpkých sklamání –

teď zpomínáš jich v tichém usmání.

Nuž přiviň k srdci dítě nalezené;

kdy radosť nad Tebou svou duhu klene,

je líbej, Matko, v blaha záchvěvu;

jest radosť jako záře úsměvu,

jež na rty naše jenom v letu splývá

a za ní bol jde a se hořem stmívá.