V jejím pohledu.

Vod živých na břehu a v stínu palem,

kde nard ty nejsladší své vůně má,

tam nalezl jsem tu, již duše má,

tak miluje ve štěstí neskonalém;

květ kanul v její klín a roucha na lem

jí rosy perly padaly; co tma

svůj šerý stín jí táhla skráněma,

jak snášela se smutně nad úvalem.

Však sotva zdvihla oko své, v němž světlý

třpyt dřímal, hle, juž nebem hvězdy kvetly,

list palem rozšuměl se tajuplně

a v proudu tulila se vlna k vlně,

cos chvělo nitrem země, jak když tuší

vše kouzlo štěstí – což mou teprv duší!