V Jelením Příkopě.

Je sychravo, jen málo chvil

juž ke dnům zimy zbývá

a jakby stálý večer byl,

mha v ulicích se stmívá:

v tu dobu chmurnou, neblahou

teď na procházky za Prahou

juž nejde nikdo...

Jen já se toulám za branou

i v šeru tom a chladu,

až kroky moje postanou

u mříže starých sadů,

kde vlídně v pozdní jeseni

mne vítá Příkop Jelení –

sem nejde nikdo...

A v dumání se zahledím

do hlubokého dolu:

tam bílá pára jako dým

se zdvihá u topolů,

tam potom žvatlá v tišině,

však po zarostlé pěšině

juž nejde nikdo.

A přec mě láká touha blíž

v ten drahý asyl tady –

i otevírám černou mříž,

a vcházím do zahrady,

kde za mladosti zašlých let

se tajil po mne celý svět –

však dnes tu nikdo.

Ne, nikoho tu nezřím dnes,

jen luh a stromy známé;

je pusto vůkol – ani hles –

jen časem list se láme

a s výšky padá ohromné

v dol na stezku, kde mimo mne

juž nejde nikdo.

Kouř dechu splývá od mých úst,

vše skrytu v mlhu klamnou...

Co bylo to? – mých kroků šust,

či někdo kvapí za mnou? –

Jen praská někde větvice,

a crkot slyším Brusnice –

však nejde nikdo.

Déšť listů, zrudlých jako měď,

mi halí cestu zpola.

Ne, nebylo to zdáním teď!

Kdos na blízku mne volá...

I rozhlížím se dokola,

však ticho – nikdo nevolá –

a nejde nikdo!

Leč jak se dívám nahoru

skrz hustých větvic rysy,

kde na každičkém javoru

již prázdná hnízda visí:

tu na své drahé vzpomínám

a cítím se tak sám, tak sám – –

však nejde nikdo.

Můj Bože, kam se poděla

ta léta horování,

mých přátel chasa veselá

i jaro milování,

ba vše, co v tomto zákoutí

mne dovedlo kdys nadchnouti?...

Kdo poví? – nikdo!

Ten tam je známých tváří kruh,

když hledám je dnes kolem,

jen samoty své věrný druh

tu bloudím se svým bolem,

a dám-li signál – na můj hvizd

jen vichru svist se ozve z hnizd,

leč nejde nikdo.

Ne, nikdo zde juž nemešká

z mých dávných přátel jistě,

ni jeden z nich až do dneška

mi nezbyl na tom místě,

kde za studentské idyly

náš ples a žerty zvonily –

ne, nejde nikdo...

Jsou dávno pryč... Buď zemřeli,

neb slávu přál jim osud,

a nehlásí se k příteli,

jenž chudý je až dosud;

ne, za setkání, když se ptám,

proč nevrátí se, řeknou. „Tam? –

tam nejde nikdo!“

Ó, bolestno mi slyšeti

ta chladná, cizí slova:

jim stalo se již obětí

sem vážit cestu znova,

a mnozí v duchu – já to vím! –

mne děckem nazvou bláhovým –

však nejde nikdo.

A tak juž jako v životě,

kde jařmu práce zvykám –

i zde jsem zvykl samotě

a nezatoužím nikam,

jen upomínek někdy hlas

mi přimlouvá, bych tesknil zas –

když nejde nikdo!

Však ulevím si povzdechem

a zahloubám se v snění –

a žal můj divným pospěchem

se v balsám klidu mění –

to nejčastěji za těch dob,

kdy zem je smutna jako hrob

a nejde nikdo...

V tu dobu smrti tajemnou,

když jeseň z mlh se brodí –

kdos mírem vlá tu nade mnou

a zticha za mnou chodí,

ač nespatřím ho zrakem svým

a zdání mám, že pouze sním –

neb nejde nikdo...

A kdos ten ke mně šepotá,

a duch můj za ním vzlétá,

že necítím běd života,

ni pohrdání světa,

že pod zamlklou alejí

se touhou chvím a nadějí –

ač nejde nikdo.

Ó, dobře tuším, kdo to jest,

jenž sdílí tu mé dumy,

jenž pro lítost i pro bolest

vždy lék mi najít umí;

ó, vím to dnes já jediný,

kdy z přátel dávné družiny

sem nejde nikdo!

Je přírody to věčný dech,

jenž se mnou tady žije,

on vrací mě i po létech

zas křídlům poesie,

s ním v duši mé se rozhostí

cit krásy, mládí, volnosti –

když nejde nikdo...

Ó, dost mám –aťsi nechodí

sem druzi v jeseň temnou:

jen Musy když mne provodí

a píseň má je se mnou!

I v opuštění – nedlím sám

jak Vy, ó, přátelé, neb k Vám –

juž nejde nikdo...